My tři grácie

My tři grácie

Pro lidi, kteří jsou sami sebou

Danda je až podezřele zdravé dítě. Už rok jsme nebyly u doktorky. Je to i tím, že občasné krátkodobé teploty a kašlíky léčíme svépomocí doma. Navíc se Dáda pravidelně uzdraví ve chvíli, kdy začnu uvažovat o tom, že už k doktorce budeme muset.

Tentokrát jsem se ale vyděsila. Dáda dělala blbosti a bouchla se do pusy. Když jsem se jí snažila zkontrolovat všechny zuby, viděla jsem jí při tom řvaní krásně až do krku a přišlo mi, že má nateklé mandle. Vrtalo mi to hlavou, teplotu měla naposledy čtrnáct dní předtím, na bolesti v krku si nestěžovala, vypadala vesele a zdravě. Ale od té doby, co měla teplotu, hůř jedla a já začala mít pocit, že se jí špatně polyká. A protože já měla zamlada často angínu, a protože Gábina má krční mandle odmalička vytržené, začala jsem uvažovat, jestli Dáda nepřechodila angínu. Sice jsem si říkala, že by to na ní asi bylo nějak víc znát, že by třeba byla unavená a tak, ale čerti vědí, jak to ty děti zvládají. A tak jsme vyrazily k doktorce.
Dádu jsem den předem připravila na to, že jdeme k doktorce, že jí bude koukat do krku, ale ať se nebojí. Pro jistotu jsem sebou vzala ranní moč, ať nic nezanedbám a s představou, že Dádě zřejmě budou muset vytrhnout mandle, jsme vyrazily.

Chodím k doktorce až tak na jedenáctou. Za prvé Dáda dlouho spí a za druhé už tam není tolik lidí. Tentokrát tam už nebyl vůbec nikdo a tak jsem si tu svou statečnou chudinku nestihla ani poňuchňat a už jsme šly do ordinace. Tam jsem vysvětlila doktorce, že mi přijde, že má Dáda velké mandle, a čekala katastrofu a ještě nějakou tu výčitku, že jsem hrozná matka, protože jsem si nevšimla dřív. Doktorka se ale usmála, podívala se Dádě do krku a řekla: “Nemá.”

To je všechno. Dáda dostala pexeso. Nevím, jestli za statečnost, nebo aby mě zabavila a já nemyslela na blbosti. A já jsem zjistila, že jsem na stará kolena ustrašená matička.
Tak jsem se byla podívat na Gábinin absolventský večírek. Končí devítku na hudební škole, tak dětičky musely ukázat, co se naučily. Gábina s jedním spolužákem to moderovali. Byli nervózní, nepřipravení, ale po čase se uvolnili a bavili se spolu jako ve škole o přestávce. Aspoň tak nějak si to představuju. Takže to bylo vtipné a přirozené. Lidi se bavili a já jsem byla hrozně pyšná. Teda, když ze mě spadla ta hrozná tréma, co jsem měla za ní.

Večer v posteli jsem si přehrávala, jak tam šaškovala a najednou mi bylo tak zvláštně smutno. Pamatuju si, jak v porodnici prospala návštěvy a v noci na mě řvala. Jak se učila otáčet na bříško tak, že se přitáhla za psí ucho (chudák Matýsek). Její první vědomý úsměv. Jak jezdila na tříkolce po bytě a křičela "okivá máma". Nevím, co jsem jí udělala. Jak mě stírala v pexesu. Jak mi řekla, že chce bydlet s tátou a babičkou. Jak šla poprvé do školy. Ty nervy, když jsem jí poprvé pustila na nákup. Jak mě činila šťastnou, když jsem byla sama, což představovalo neuvěřitelně únavný víkend s přehnaně veselým dítětem. Jak jsme na Silvestra po bytě házely konfety. Je toho hrozně moc. A teď jí bude patnáct, má kluka, má za sebou přijímačky na střední školu, je krásná, chytrá, vtipná, milá a drzá a vyčůraná a vůbec. Moderuje školní představení. Prostě už to není moje malá holčička.

Ale vždycky to bude moje malá holčička.
Gábinka

Gábinka

Gabriela

Gabriela

Nedávno jsem potkala kamarádku. Má holčičku, které je něco přes rok a uštvaný pohled. Daly jsme se do řeči a ona si mi postěžovala, jak je manžel hrozný, že jí nechce dávat peníze na potřebné věci pro malou. Nejdřív jsem se zhrozila, ale po delším rozhovoru jsem mu se za těch několik nadávek, které mi bleskly hlavou na jeho adresu, v duchu pořádně omluvila. Manžel nechce totiž dávat peníze na spousty hraček a kroužků a značkové oblečení…. Ona kamarádka se ale rozhodla, že tak to nenechá a začala si přivydělávat hlídáním holčičky, kterou nevzali do školky – tudíž asi tříleté a ještě nějakou prací na počítači, kterou jsem moc nepochopila. Ale to je jedno.
Jejich den tudíž vypadá následovně – celé dopoledne, plus část odpoledne mají doma tu tříletou holčičku, která se v podstatě stará o malou Týnku. Naštěstí jí to prý (podle kamarádky) baví. A Jana v rychlosti uvaří a potom se věnuje té věci na počítači. No a odpoledne mají různé aktivity – cvičení s batolaty, bazén, pomalu každý den něco a pokud není to „něco“, tak chodí po krámech a nakupují milion hadříků a drahých hraček…. Alespoň tak mi to znělo. Malá je krásná, zdravá, šťastná, jen poněkud prý hyperaktivní, ale všichni jsou prý spokojení.
Šla jsem domů a rozleželo se mi to… A je mi z toho všelijak. Není ta hyperaktivita jen snaha konečně upoutat maminčinu pozornost? Nebylo by Týnce líp, kdyby měla v tomhle věku maminku jen pro sebe? Kdyby Jana místo sezení a vydělávání u počítače seděla s malou na zemi a stavěla věž z kostek, nebo si s ní malovala? Kdyby si – když bude hezky a sluníčko – vzaly staré neznačkové tepláky a šly ven na pískoviště? Kdyby dělaly to, na co zrovna mají náladu a ne to co „dnes musíme, protože je úterý“? Kdyby místo sta hraček, které se jí tam vrší jich měla pět, ale maminka by si s ní s těmi hračkami hrála?
Také ráda Išce něco koupím, když mi zbyde pár peněz a pokukuju po cvičení s batolaty, ale nic se přece nemá přehánět :(
Nějak je mi z toho smutno a chce se mi říct – lidi milujme své děti. A chovejme se k nim tak, aby ony milovaly nás ne proto, co jim můžeme dát, ale proto, že prostě jsme…
Dovolená

Dovolená

Tedy, nevím jestli všechny mimina, ale Danda se za týden naučila:

- nehorázný jek, který přichází, když se jí něco nelíbí, ale ještě se jí nechce brečet
- usnout mezi osmou a devátou v posteli :D
- chytit se mámy kolem krku, když celý den jde z ruky do ruky
- vytáhnout si dudlík, aby mohla řvát
- jezdit v kočárku na bříšku
- nosit se v klokance
- vleže na zádech si držet nohy
- počůrat mámu, když jí nese do (nebo z) koupelny
- cákat se ve vedru v lavóru
- utřít si uslintanou pusu do máminých vlasů
- žebrat, když někdo jí lžičkou
- pít čaj
- výsknout si radostí
- vstávat v osm :(

Určitě jsem ještě něco zapomněla, ale i tak je toho dost. Něco mě štve, z něčeho mám radost, a dohromady je to celé docela legrace. Dovolenou jsme si docela užily, i když chvílemi to byl stres. Pro mě, když jsem zjistila, že ještě fakt není schopná se zabavit na dýl, než pět minut. Pro ní, když jsem jí strčila nohy do ledové Branžeže. Ale myslím, že se jí tam dost líbilo. Na procházce v lese si, nevím proč, nejvíc povídala s kapradím. Uchvácená byla i ze čtyřleté sestřenice. Moc se na ní smála, jen co promluvila.

Já mám z celého týdne dobrý pocit. Bylo to hezký a najednou máme společné zážitky. Těším se, až jí to jednou budu vyprávět. A ještě bych někam jela.
Tak musím napsat pokračování. Jen doufám, že si tím ten zázrak nezakřiknu.

Moje pekelné dítě pokračovalo čím dál hůř. Řvalo a řvalo, kroutilo se i u jídla, špatně spalo a nebyla síla, která by ho uklidnila. Měníme kvůli tomu mléko, vymýšleli jsme, že si vydupeme od doktorky nějaké pořádné vyšetření, ať víme, co s tou Dankou je.

Včera dopoledne jsem jí řvoucí oblékla, že půjdem k ségře na návštěvu a regulérně jsem se sesypala. Brečela jsem jak želva, usoudila jsem, že jediná možnost je, že se Danka rozhodla, že chce jiný rodiče. Fakt mě to napadlo :) Plačíc jsem odešla k ségře, cestou jsem poslala nějakou babku do řiti a nemohla jsem přestat brečet ani u Sláfky. Rozhodly jsme se, že malou nakrmí ségra, že třeba u mě cítí mateřské mléko, tak nechce z flašky. Navíc já byla nervózní jak pes, a to ty děti taky poznají. Malá sblafla všechno úplně naprosto bez problémů! A v tu chvíli nás to napadlo. Jiná voda. Zavolala jsem Jirkovi, domluvili jsme se, že zkusíme koupit balenou a já šla domů a čekala, co se přihodí. Udělala jsem malé jídlo z koupené vody a zjistila jsem, že se stal zázrak. Malá snědla všechno, ještě jsem jí dokrmovala od sebe. Sice se chvilku trochu kroutila, přece jen to trávení nemá úplně v pohodě, ale žádný větší problém. Pak se vykakala (bez řevu!!!) a od té doby je docela veselé miminko.

A teď přijde ta pecka. Zjistili jsme, že 13. dubna vodárna změnila části Liberce zdroj vody. Takže místo vody, na kterou byla malá zvyklá, máme vodu tvrdší. Docela to odpovídá době, kdy se problémy s Dankou zhoršily. Mám sto chutí napsat vodárně, že mi připravila skoro měsíc naprostého pekla. Dvacátého května by měly změnit vodu zase zpátky, tak uvidím, co to udělá.

A tak končí pohádka o tom, jak jsem měsíc tloukla hlavou do zdi kvůli naprosté blbosti. Je možné, že brzo budu psát pokračování o tom, jak zase tluču, protože jsem si malou za tu dobu tak zkazila chováním a kojením v každou možnou dobu, že než jí to odnaučím, tak budu šedivá. Držte mi palce, ať to není tak zlý.
Rovnou se omlouvám všem citlivým maminkám za název, ale je to s nadsázkou a samozřejmě s láskou.

V polovině března se mi narodila holčička. Malý uzlík, krásná, prostě miláček. Všechny to znáte. Člověk si říká, jak to teď bude krásné, bude se s malou mazlit, bude krmit, přebalovat a dělat všechno pro to, aby měl spokojené miminko a celá rodina bude šťastná. Ale chybička se vloudila. Zjistila jsem, že "všechno" někdy znamená víc, než si dokážu představit. Malá je uřváně. Jinak to nemůžu říct. Řve a řve a řve. Je přebalená, najedená, pomazlená, a přesto řve. Šest týdnů jsem se prakticky nezvedla z gauče a malá mi k ruce asi přirostla. Nemůžu jí položit, když je klidná, protože v tu chvíli začne řvát a to, že si jí k sobě vezmu jí už neuklidní. Nemůžu jí položit, když spí, protože je do dvou minut vzhůru a řve. A už se neuklidní. Je to naprostá zoufalost. Jediné místo, kde usne sama je kočárek. Ale neoblafnu jí, že bych jí tam položila doma a uhoupala. Pěkně čerstvý vzduch a jezdit. S postupem času jsem zjistila, že jí uklidní přebalování. Je moc ráda nahá a mává si nožkama. Ale neřeší mi to mytí nádobí a podobně, protože každou chvíli čůrá a těžko jí v tom nechám ležet. A stejně jí to zas tak dlouho nebaví. Tak zabalíme, oblékneme, zvedneme z přebalováku a řve. Neumí ani usnout. Když usíná, tak řve. Dudlík nechce. Čaj nechce. Takže skoro zásadně usíná u bradavky. Spí se mnou v posteli. Ve své postýlce řve. Zkoušeli jsme uspávat v postýlce. Řvala hodinu a čtvrt bez přestávky. Pak jsme to vzdali

První měsíc jsem byla úplně zoufalá. Co dělám špatně? Jak je možné, že moje holčička je z celého dne spokojená asi pět minut? Kdyby mi to někdo vyprávěl, tak tomu neuvěřím, natož abych si to uměla představit. Začala jsem přikrmovat, byla jsem přesvědčená, že je hladová. Po sunaru aspoň vydrží déle spát. Zkoušela jsem zavést denní režim, protože děti bez režimu prý jsou nejisté a pláčou. Věřte, že nemůžete zavést denní režim, když dítě uspíte a ono jednou spí deset minut a druhý den v tu samou dobu spí hodinu. Nejde to.

Nakonec jsme zjistili, že malá trpí tříměsíční kolikou. Je to smutné, ale musím říct "zaplaťpánbůh". Protože ve chvíli, kdy víte, že to řvaní má nějaký důvod, daleko lépe to snášíte. Máte alespoň nějakou představu, co s tím dělat. A tak masírujeme bříško, kapeme kapičky, já piju fenyklový čaj, a doufám, že pomůže aspoň přes to občasné kojení. A tiše čekám, až to přejde, oslavuju každý prdík, mávám nožičkama a podobně.

Tímhle článkem jsem se chtěla omluvit všem maminkám, o kterých jsem si myslela, že jsou nemožný, když nedokážou uspat dítě v postýlce a podobně. První dcera totiž byla naprostá pohodářka. Opravdu se omlouvám a posílám hlubokosklon všem, které to zvládly bez následků. Snad jednou budu patřit mezi ně.

Aby to nebylo tak negativní :) Malá teď leží vedle mě, kope si nožičkama, mává ručkama, kouká po hračkách a už se umí nádherně usmívat. Je to moje láska a je to s ní den ode dne lepší. Ale stejně se těším, až bude velká a já jí to pěkně vyčtu :D

P.S.: Schválně, kolikrát je v tom článku slovo "řve"? :D
Určitě už jste to někde viděli. Rodiče mávají dítětem jako smyslů zbavení, aspoň já to tak vidím. Podle lektorky Blanky Kolářové-Sudíkové má toto cvičení pomoci dětem při kolice, a pomáhá při vytváření důvěry a pouta mezi rodičem a dítětem. Já osobně jsem ráda, že to se mnou máma nedělala, asi bych jí nevěřila kdyby mě chtěla pochovat.

Tyto kursy začala vyšetřovat policie, zda nejde o týrání dětí. Já s nimi souhlasím už od první chvíle, co jsem viděla video. Bohužel vyšetřování je zastaveno, protože poškození se nedá prokázat, a spousta rodičů odmítla vypovídat. Začala jsem hledat na internetu zkušenosti rodičů s tímto kursem. A našla jsem kladné reakce. Psala jedna paní o známé, jejíž dítě má špatnou aktivitu mozku, a během létání začalo reagovat, smát se a spolupracovat. A našla jsem i popis jedné matky, která se kursu zúčastnila se svým dítětem, a popisovala to jako vymývání mozku. Prý nebyla schopná odejít, děti brečely, ona taky, i spousta jiných maminek, a sama nechápe, že byla schopná něco takového udělat. Tak zase nevím nic. Nevím totiž, jak staré bylo první dítě. Myslím, že každý někdy dělal s dítětem takzvané letadlo, házel si s ním a podobně. Ale to dítě už dokázalo držet svaly a spolupracovat. Paní Blanka však tvrdí, že "cvičení" je vhodné pro děti od dvou měsíců. Podle mne je to dítě rádo, že leží, občas mává rukama, nohama, a trénuje úsměvy. Lektorka tvrdí, že mu chybí pohyb, a je rádo, že rozproudí krev. V každém případě, nebylo prokázáno poškození dítěte, ale na druhou stranu jsem za celou dobu nenašla prokázání prospěšnosti tohoto cvičení. Když nepočítám tu jednu maminku. A to pro mne není průkazné. Po osmi letech provozování si myslím, že už by něco mělo být.

Jak jinak, k napsání tohoto článku mě inspirovala diskuze na idnes. Zvlašť jedna paní, která nebyla v podstatě ani pro, ani proti, ale bojovala za to, že to nemá být trestně stíháno, pokud není prokázáno poškození, protože je to věc rodičů. Nechci lhát, ale mám dojem, že ona děti nemá. V jednom má pravdu, těžko budete stíhat každého rodiče, který doma vyhodí své dítě ke stropu. Ale nelíbí se mi, že paní Kolářová-Sudíková založila kurs bez jakéhokoli dobrozdání od lékařů, bez potvrzení o prospěšnosti cvičení. I když tvrdí, že nikoho nenutí (a to jí věřím), bez ní by těžko někoho z vás napadlo mávat dvouměsíčním miminkem za jednu nohu. A myslím, že pokud se poškození projeví po letech, těžko už dokážeme, že to bylo právě tím. Mezitím se totiž každé dítě mockrát bouchne, upadne a vůbec se stane spousta věcí.

Tak jsem tu zase vydýchala své laické rozčilení, a pokud máte někdo jiný názor, budu ráda, když mi ho napíšete. A když se mnou souhlasíte, to taky ráda poslouchám.

Videa z těchto cvičení si můžete najít sami, je jich na internetu dost. Nechce se mi sem nic dávat, protože nevím, co vybrat.
V pátek jsem byla v nemocnici na jednom vyšetření. Jeho součástí je to, že dvě hodiny sedíte jak pecka v čekárně a nesmíte nikam chodit. Bylo tam se mnou několik dalších maminek a z toho jedna mě dohnala k zamyšlení co plánuje ze svého dítěte vychovat. Měla s sebou manžela a asi tak tří- možná tří a půlletého syna. První co mě zarazilo bylo, že takhle velký kluk měl ještě dudlík a (to s tím asi souvisí) neuměl moc mluvit. A pak mě zarazil přístup rodičů. Seděli tam, ani se nehnuli a kluk lítal po chodbách, motal se pod nohy komukoliv od maminek s břichem metr před sebe, přes uklízečku až po doktorku s platem zkumavek. Pouštěl si autíčka tak, že se ještě dneska divím, že se tam nikdo nezabil a podobně.
Jediné kdy bylo poznat, že kluka rodiče vidí, bylo když se rozhodl, že bude v té čekárně zhasínat. Z toho jsme my ostatní co jsme si tam četli abychom zabili čas měli obzvlášť radost. Malý zhasnul, maminka vstala, rozsvítila a řekla: "Ještě jednou, tak tě bacám." a sedla si. Malý zhasnul, maminka vstala, rozsvítila a řekla: "Ještě jednou, tak tě bacám." a sedla si. Malý zhasnul, maminka vstala, rozsvítila a řekla: "Ještě jednou, tak tě bacám." a sedla si. Asi dvanáctkrát. Podle toho jak jsem se cítila já a jak jsem viděla jak začínají bublat ostatní co tam seděli, tak jediné štěstí té povedené rodinky bylo, že akorát přišla sestřička s tím, že dvě hodiny uběhly a že máme přejít jinam.
A teď mi vysvětlete, co z toho kluka může vyrůst. Rodiče mu na jeho zlobení a otravování buď nic neřekli, nebo když už ano, tak si z nich nedělal vůbec nic (a vlastně se mu ani nedivím).
Tak sedím u netu a projíždím různé stránky. A jsem v šoku. Ještě před dovolenou jsem hledala cosi, co bych dlouho vysvětlovala a vygooglilo mi to diskusi o tom, že děti mají do pěti let spát s rodiči v ložnici!!! Nějaká talentovaná Angličanka to odůvodnila tím, že dítě potřebuje fyzický kontakt. Řekněte, že to taky vidíte jako blbost. Pravdou je, že už neřekla, jak pětileté dítě z té ložnice dostanete. A mě by to právě zajímalo. Že jsou Britové praštění potěhem jsem věděla, ale že bude mít v diskusi tolik souhlasných příspěvků, to by mě nikdy nenapadlo. Ten masakr, když se tam někdo zeptal, jak to teda mají doma se sexem, když mají v ložnici haranta. Dozvěděl se, že je citový ubožák, když dokáže říct dítěti harant (v tom případě jsem v hajzlu), a jestli myslí jen na to, tak si děti nemá dělat, a jestli je tak bez fantazie, že to musí dělat jen v posteli, tak nestojí za nic, a je divnej, že má partnerku. Můj názor je, že dítě má spát ve svý postýlce, že jsou to haranti a nikdo jim to neodpáře, že mít chlapa, který si pět let nevzpomene na milování, aby dítě mohlo spát v ložnici, bych nechtěla. A v neposlední řadě se můžu vykašlat na to, abych kvůli nějaký bláznivý Britce provozovala sex na záchodě. To se mnou to dítě ten fyzickej kontakt mít taky nebude, a sebou ho brát nebudu. Škoda, že ta diskuse byla hodně stará, vesele bych se hádala.

V každém případě podle nich patřím mezi lidi, kteří nemají mít děti. Myslím si, že ani fyzického kontaktu s dítětem nemá být moc, protože se má připravit na to, že bude jednou samo. Že je pro něho lepší, když bude sice samo v postýlce, ale bude vědět, že k němu přijdu, než aby v pěti letech nechápalo, proč ho najednou vyhazuju. Ale možná jsem opravdu stará a blbá, nečtu nejnovější studie a moje dítě jednou bude nejistý chudáček. Jen si myslím, že rodina není jen to dítě, a že vztah mezi rodiči je důležitý. A že kdyby s tímhle přišel Jirka, tak by nám to ten vztah pěkně rozhodilo. Protože sice nemyslím, jen na to jedno, ale PĚT LET? Nedivím se, že je tolik lidí, kteří nechtějí dítě vůbec. Pokud získávají představu o životě s dítětem s těchto studií…

Nemám žádné moudro na závěr, jen mi to vrtá hlavou už víc než týden a tak jsem to potřebovala někde vyventilovat.

A nebo jo. Myšlenka dne je: Čtěte ty věci jen pro zábavu, a řiďte se podle sebe. Dítě potřebuje víc než celodenní fyzický kontakt klidnou a šťastnou rodinu.
1
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Ta neurotická snaha být normální nás přivádí k šílenství
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one