My tři grácie

My tři grácie

Pro lidi, kteří jsou sami sebou

Rádiny hloubky

Znáte to? Myslím, že ano. Každý z nás padl někdy na své lidské dno, kdy nevěděl kudy dál. Nedávno jsem přečetla úžasnou knihu se zajímavým názvem, CHATRČ. Už dlouho jsem nic tak dobrého nečetla. Ocituju vám část, která se mi zdá velmi pravdivá.

„ Všichni zažíváme pocity hluboké ztráty a zoufalé beznaděje, děsivé viny, nesplněných tužeb a osobních ztroskotání. Procházíme procesem hojení na nesnadné cestě ke smíření. Učíme se milovat a odpouštět. Většina z nás se potýká se svým žalem, neuskutečněnými sny a zlomeným srdcem. Každý z nás se vyrovnává se svou jedinečnou ztrátou, svou vlastní „chatrčí“. WM. PAUL YONG CHATRČ

Tato kniha mě velmi oslovila, protože i já jsem prošla svou osobní chatrčí. Bylo mi kolem 33 let. Prý Kristova léta… někde jsem slyšela. Začalo to vstupem do manželství. Napadá mě teď jedno kdyby. Kdyby člověk věděl, co všechno ho na té cestě čeká, nikdy by na ní nevstoupil a zahnul někam jinam.

Pokusím se psát stručně, ale nejsem v tom zrovna dobrá. Po třech letech manželství jsme se rozhodli stát rodiči. A tak jsme čekali své první dítě. Žila jsem s babičkou v jednom bytě, protože jsem cítila povinnost (tak jak nás učili), se o ni starat, když se postarala ona o mě. Velmi jsem si přála chlapečka a tak nějak vnitřně jsem cítila, že ho nosím pod srdcem. Když mi na sále oznámili, že máme kluka, vůbec mě to nepřekvapilo. Byla jsem šťastná. A tak šel čas. Babička nám stonala s nohama , protože měla cukrovku. Zažila jsem její velké bolesti, odpadávání masa z bolavých palců, nekonečné návštěvy u lékařů, v nemocnici, chystání prášků a inzulínu, když po očních operacích pomalu ztrácela zrak. A do toho jsem chtěla mít ještě jedno dítě, protože mým přáním bylo nemít jedináčka. Povedlo se… a my čekali dvojčata. Pro mě to byl velký šok. Vyrovnávala jsem se s tím celé těhotenství. Chtěla jsem dvě děti a život mi ukázal, že i tohle mi umí splnit. Ale zaplatila jsem za to cenu největší.

Když byly malému čtyři roky, všimli jsme si na dětské besídce, že začíná šilhat. V té době si i často stěžoval na bolesti hlavy. Nikdy by mě nenapadlo to, co následovalo po sérii vyšetření. A ještě vám to sdělí na dětský den, v době, kdy obvykle plánujete, kam se svým prckem vyrazíte za zábavou. Diagnóza zněla, nádor na mozkovém kmeni. Nejhorší na tom bylo to, že nám jeden den řekli, že je v pořádku a druhý den se vyrovnáváte s životním šokem. Šla jsem po ulici a v hlavě mi plulo, že to je snad z nějakýho blbýho filmu… proč my, proč my?… v hlavě mi jela gramofonová deska. Začala hra na čekanou. V Motole nám oznámili, že tento typ nádoru přežije pět dětí ze sta. Dětské oddělení v Motole je zvláštní místo. To může pochopit jen ten, kdo to viděl. Narodí se miminko a už tu leží s nádorem. Po osmi měsících, ozařování a chemoterapie nám oznámili, že nic… prostě jen čekáte na smrt. Čekáte a nevíte, kdy přijde. Výsledek toho všeho léčení, bylo dítě o deset kilo těžší, kulhající s bolavou hlavou, nešikovnýma rukama a neschopné chůze. Na Vánoce si už nedokázal rozbalit dárky. Jen seděl na vozíku a neustále podřimoval. To dělal nádor. Utlačoval všechna životní centra. Chůzi, řeč, polykání a dech. Sedíte doma a každý den koukáte na své dítě, jak vám odchází před očima. Lžete mu, když říká, že až se uzdraví, půjde za kamarády do školky. Do toho všeho jsme už měli dvojčata a babičce uřízli první nohu. Bylo mu pět let a čtyři dny, když zemřel. Prostě si sfoukl svíčky na dortu a odešel. Nebylo nic horšího v mém životě, než když ho odvezla sanitka a domů se vrátilo jen oblečení. Nejhůře jsem nesla, že když umíral, tak jsem u něj neseděla a nedržela ho za ruku. Když nám zavolali, že umřel, cítila jsem dvojí pocity. To, že nám umřelo dítě a to, že můžu znova dýchat. To proto, že jsem se díky péči o něj nedostala pomalu tři měsíce ven. Ten moment byl nesnesitelný. Najednou jsem mohla ven, ale jen proto, že mi umřelo dítě. Pořád mi v hlavě znělo proč my, proč my? Nechtěla jsem, aby ubíhal čas, bála jsem se, že zapomenu jak vypadal, jak se smál, věděla jsem, že nikdy neuvidím, jak roste, nikdy s ním nepůjdu nakupovat tašku do školy. Napadá vás spousta věcí, které spolu neprožijete. Jedinou útěchou byla naše dvojčata. Ráno prostě musíte, ať se vám to líbí nebo ne. Byla tu… a každé ráno nám dělala radost. Mně se ovšem zastavil čas. Trvalo tři roky, než jsem se přes to přenesla. Ale život vám chystá další a další lekce a čeká, jak s tím vším naložíte. Začala se nám horšit babička. Uřízli ji druhou nohu. V té době jsem už chodila do práce, lítala do školky, nakupovala, vařila a neustále lítala do nemocnice, kde na mě tlačila babička, kdy už půjde domů a z druhé strany nemocnice, kdy si ji vezmeme domů. Paradoxní situace, kdy babička odmítala pochopit, že nejdřív musím vyběhat pomůcky, aby byla doma soběstačná. V tomhle nekonečném maratonu, jsem si ani nevšimla, že můj muž je někde jinde. Byla jsem nešťastná z toho šílenýho života, chtěla jsem cítit oporu, chtěla jsem jet někam pryč na dovolenou. Chtěla jsem jinej život. A najednou jsem si uvědomila, že se mě nedotýká. Ani pusa, nic se nedělo, večer se nepřitulil… divné. Jednou jsem se ho zeptala, jestli někoho nemá, že se mi zdá divnej. Ne, byla jeho odpověď. A pak se dozvíte tu šílenou pravdu… líbal se prý s jinou a hrozně to v sobě řešil. Bylo mi divný, že by odcházel jen kvůli líbání. Další blbej film…můj manžel spal s kolegyní z práce!!!! Zlomilo mě to. Tajila jsem to před babičkou, ještě že byla skoro slepá. Koupila jsem si flašku Cinzana, abych v ní utopila svoje zlomené srdce. Hořelo mi na hrudi a nemohla jsem dýchat. Přepad mě strašnej strach, že budu sama. On se během 14 dní srovnal a rozhodl se, že s námi zůstane. Bylo to zvláštně rychlé. A pokračovali jsme v životě. Já ale cítila, že mě to změnilo.

S babičkou to bylo čím dál horší. Přestávala jsem na to mít sílu. A jednoho dne jsem se konečně vzepřela. Teta mi vyčítala péči o babičku a její důchod. A najednou odněkud přišla odvaha a já se ohradila. Výsledkem byla plačící teta, rozdělení bytu na dva, každodenní návštěvy tety, totální ztráta soukromí, rozdělení jídla v lednici a uražená útočící babička. Cítila jsem, že to nemá konce. Nakonec se to přeci jen začalo hýbat. My dostali nabídku na nové bydlení a teta dala babičku do domova. Když se tam odstěhovala, byla jsem z toho tak vysoslá, že jsem neměla ani sílu na návštěvu. A během té doby mi přišel do života nový známý.
Přišla mi nabídka na spolupráci na jednom projektu. Toto jediné ‚ano‘ mi změnilo kompletně život. Znali jsme se pouze přes pracovní mejlíky, ale velmi rychle jsme o sebe brnkli humorem. Byl tak nějak mého ražení, měl skvělý psaný projev, maloval jako já, měl rád umění. A já se bohužel přistihla při tom, že k němu cítím to, co bych jako vdaná neměla. Nechtěla jsem to ani nazvat jménem, jen jsem pozorovala, co se ve mně děje. Lekla jsem se toho. Přiznala jsem mu to a chtěla jsem to psaní ukončit. Pamatuju si, jak mě tenkrát přemlouval, abych to nedělala. Pak jsme se seznámili osobně. Byl ženatý, doma malý kluk a druhé dítě na cestě. Protože jsem zažila co to je, že váš partner má někoho jiného, nesmírně se to ve mně rvalo. Říkala jsem si, bože můj, proč teď, když jsem vdaná? A jednoho dne mi přišla sms, kde byla slova - miluju tě lásko. Nemohla jsem ani odepsat, třásly se mi ruce a snad i srdce. Co s tím budu dělat???? Jak to řekl nahlas, už se to nedalo zastavit. Znal se s mým mužem, občas zašel na čaj, někdy my sami zašli někam na čaj. Nepatřím mezi lidi, kteří okamžitě bez rozumu jdou a skočí, všechno pošlapou a spálí za sebou mosty. To skutečně neumím. Zažívala jsem nesmírné vnitřní utrpení, co s tím budu dělat. Den před silvestrem mi dal nabídku, že když to mezi námi bude takhle silné, tak on do toho půjde. Že mě nechce do ničeho nutit, ale on to udělá. Tím mě postavil před volbu. Bylo to strašné. A já chtěla zvolit jeho. Po těžkém váhání jsem udělala krok… a spadla do jámy. Protože on couvnul. On byl onou poslední kapkou, poslední ránou, kdy vám dojde síla prát se se životem, víra a dech. Na základě svého strachu a svých výčitek, se mi před očima změnil v jiného člověka. Toho jsem neznala… a nebyla jsem na to připravená.
Najednou bylo všechno jinak. S mým mužem začal jezdit na roční školu pro muže, zaplatil mu to, a když tam prožili svůj první seminář, dostalo se mi úžasné odpovědi. Po jednom telefonátu jsem okamžitě poznala, že mě zase postavil do vedlejší koleje a s úsměvem přiklusal před náš dům, jako by se nechumelilo.Ty to přece pochopíš, má milá přítelkyně… To poslední co mě zlomilo, byla jeho sms. Konec konců ty jsi přece byla ta, co se zamilovala, a když byla poptávka, tak byla i nabídka, řečeno obchodně.

Už jste někdy zažili totální zlomení duše? Já dnes mohu říct, že já ano. To co se dělo s mým tělem, bylo neskutečné. Můžete si stokrát říkat, že to zvládnete… že jste dospělí. Tělo vám ukáže, jak na tom jste. Nakonec mi k domu přijela i jeho žena. Chtěla se mnou mluvit. Objaly jsme se, ona mi dala obrázek anděla se slovy, že mi děkuje a odpouští. On utekl, ona odpouštěla. On mi nedal ani vědět, že ke mně jede. Najednou jsem viděla, jak se kolo života uzavřelo. Stála jsem na straně milenky. Tam, kde jsem nikdy stát nechtěla. Nemohla jsem dýchat, nemohla jsem jíst. Zhubla jsem deset kilo, rok a půl záchvatů pláče, deset měsíců nevolností, tři roky mi strašně hořelo na hrudi. Uvnitř mě byla jen tma, všechno se rozpadlo, přestalo mít smysl. Nevadilo mi, že se vrátil domů. Ale celé moje tělo se vyrovnávalo s jeho obviněním. On a můj muž jezdily do své roční školy muže, já pomalu umírala. On se mi později omluvil, ale bylo příliš pozdě. Šíp jeho ostrých slov, mi už zaživa rozřezával srdce.

Pak jsem se setkala s paní, která mi řekla, že moje duše to tady na tom světě a v tomhle životě prostě vzdala. A mě to najednou všechno došlo. Moje nevolnosti, dušení, strašné záchvaty kašle, nechutenství, několikaletý požár na srdci, který nešel ničím uhasit. Po všech mých životních ztrátách, moje tělo odmítalo žít. Prostě už dál nemělo sílu. Nevidělo smysl bytí. Dostala jsem se do takového stavu vyčerpání, že mi nezabírala ani akupunktura, ani homeopatika, v práci jsem byla na dně. Doručovala jsem poštu a že je to fakt blbý, mi došlo v momentě, kdy mě to na rajoně táhlo i s vozíčkem do silnice. Bylo to totální vyčerpání. Nakonec jsem musela doma zůstat aspoň měsíc, abych se dostala z nejhoršího. Vždycky mi trvá dlouho, než se rozhodnu. A tak jsem čtyři roky řešila, že se rozvedu, řešila jsem strach ze samoty, z nedostatku peněz, to že opustím hodného muže, to že budou děti bez táty, že najednou místo dvou mužů nemám žádného.
Nakonec jsem ten krok udělala.
Vzdala jsem se všech svých životních rádoby jistot.

A co myslíte, že bude na konci mého článku? Happyend? Já myslím, že ano. Došlo mi moc věcí za těch pár let. Za prvé: celý náš život, je jedno velké učení. Za druhé čas opravdu všechno zahojí. Za třetí, nikoho už nesoudím, protože jsem zažila snad všechno, co se zažít dá, a ztratila jsem, co jsem ztratit mohla. Je proto jedno krásné přísloví: Nesuď nikoho, dokud jsi neušel míli v jeho botách. A taky že Bůh na vás nikdy nenaloží víc, než unesete. A kozorozi toho unesou opravdu hodně. Vládne jim planeta Saturn, tak mají co dělat.
Dnes jsem druhým rokem rozvedená, odešla jsem od muže, z práce, z krásného bytu. Dokázala jsem odpustit, přijmout a začít věřit v lepší zítřky. Dokázala jsem překonat svůj strach z nedostatku peněz a následného dušení, když mám prázdnou peněženku. Cítím nesmírnou pokoru před životem a velikou vděčnost. A mám radost, že jsem tolik věcí zvládla a dokážu jít dál. A dokonce s radostí. Daleko více se směju a to že jsem na tom lépe, mi každý den sděluje okolí. Prý vypadám skvěle. Už nejsem zlomená. Jsem nový člověk a cítím, že jsem uvnitř sebe zesílila. Cítím, že přes všechny ty ztráty každým dnem miluju život víc a víc.

Víte, proč jsem dala k názvu článku otazník a vykřičník?. Protože já si myslím, že krize je vždycky příležitostí k novému růstu.Zažila jsem svou temnou hodinu duše a zvládla jsem to. Jsem dnes jiná, novější a veselejší. Jsem ta, co si každý den váží a užívá každé chvilky ve svém životě. Pamatujte, že vždycky máte na výběr.Já si vybrala, že to teď už nevzdám. Mějte se krásně a mějte slunečné dny. Kéž vám jsou mé řádky ku pomoci ve vašich životech.

„Procházím krajinou osudu, někdy se objeví smutek, někdy radost. Někdy je to snadné, někdy není, a přece mi vždy dojde, že moje cesta osudu je tím největším bohatstvím, které mám.“ AMEN
Už jste někdy slyšeli o zákonu rezonance? Že ne? Pak vám tedy budu vyprávět pár svých životních příběhů na téma, jak jsem se v životě potkala s touto vesmírnou silou. Jsem už pár let na své vlastní duchovní cestě. Možná bych to neměla nazývat takto, toto slovo se totiž během posledních let velmi zprofanovalo a mnoho lidí to tak odrazuje od hledání hlubší podstaty života. Já to vnímám jako součást mého života. Jsem od přírody zvídavý člověk a tak to, co mi nedala škola, to si hledám sama cestou přednášek, seminářů a setkávání se s lidmi z různých kruhů a různého zaměření. Věřte, je to velmi obohacující a vy si tak na své velké pouti rozšiřujete své pohledy jak na život samotný, tak na lidi a sebe sama. Pomalu zjišťujete, jak na tom jste, co se vám líbí a co ne. Najednou vám dojde, že je možná hezké vyfotit se s milionářem, nebo se svézt v mercedesu, jíst super jídlo, ale vám to vlastně žíly netrhá. Nebo chodíte šest let na břišní tance, abyste po té zjistily, že to taky nemusíte dělat celý život. Nebo se setkáte s někým velmi známým. Třeba s Jardou Duškem, nebo Wiliamem Poltikovičem, Zdenkou Blechovou a zjistíte, že to jsou taky jen lidé. Život mě opravdu baví. Byly ale v mém životě chvíle, kdy to tak nebylo. Ale o tom až jindy. Dnešní téma je zákon rezonance, aneb síla vyslaného přání.

Na začátku to tak nebylo. Nic jsem nevěděla o těchto silách kolem nás. To přišlo až s časem, až po tom, co jsem si prožila velké zkoušky a svůj život začala vidět jinak. Jednoho dne jsem se potkala s větou: „Přitahuješ všechno, čeho se bojíš.“ Časem jsem vypozorovala, že na tom něco bude. Třeba jsem jela ve výtahu v nemocnici a řekla jsem: „Doufám, že se to s námi nezasekne.“… šup… a už to bylo. Moje teta tenkrát s husí kůží po těle řekla, ať už nic neříkám. To samé se mi stalo, když jsem doručovala důchody. Doručovala jsem tenkrát poštu a ve svém rajonu jsem chodila pod rozestavěným mostem. Nebylo mi to příjemné, protože nahoře byli dělníci a já z toho neměla dobrý pocit. Jednou jsem procházela pod mostem a napadlo mě: „Teda, kdyby jim spadlo kladivo.“ Šup… a leželo vedle mě. Člověka až zamrazí. A ještě jeden - když bourali vedle našeho domu starou továrnu, perličkou na dortu bylo odstřelení továrního komínu. Lidé z okolí se na to samozřejmě šli podívat. Samozřejmě jsem to chtěla také vidět a věřila jsem tomu, že odstřelovači vědí, co dělají. Nechali nás stát v bezpečné zóně. Za mě a mého muže, se postavila maminka s malým dítětem. Z toho mi už tak dobře nebylo. Své vlastní dítě jsem nechala doma, byla jsem tak klidnější. Člověk nikdy neví, co se může stát. O tom jsem se měla přesvědčit za chvíli. Vše bylo připraveno a odstřelovač dostal pokyn k odstřelu. Ozvala se rána… a komín jen tak nadskočil. Jenže ten výbuch vymrštil cihly směrem k nám. Byla jsem jak zkamenělá. V některých případech mám pomalé reflexy. Lidi samozřejmě couvali a můj muž mě strhl na stranu. A cihly letěly na maminku za námi. Hádejte, co se stalo… jeden úlomek trefil dítě, které držela na ruce. Okamžitě byla všude krev a vnímala jsem dětský pláč a křik maminky. Bylo mi opravdu špatně. Šli jsme domů a já se z toho ještě chvíli vzpamatovávala. Mezi tím přijela sanita a prcka ošetřili. A mně se zdálo, že tentokrát zafungovala moje intuice. Prostě někde uvnitř to zafungovalo a svoje dítě jsem nechala doma. A ještě v krátkosti… řekla jsem jednou, že bych nechtěla mít dítě na Vánoce, že bych nechtěla dvojčata a že kdybych měla mít císařský řez, tak už snad nikdy nevlezu do plavek. A chcete znát výsledek mého nechtění? Mám dva císařské řezy, dvojčata a narodily se dva dny po Štědrém dni na svatého Štěpána. A do plavek klidně lezu dál. Jsem jasným důkazem toho, že vesmír skutečně neslyší předponu ne a naservíruje vám to tak, jak to vlastně chcete.

Uběhlo už pár let a za tu dobu jsem už zmoudřela a naučila se zacházet se svými myšlenkami. Jednou mi můj duchovní učitel řekl: „Přestaň myslet na to, že se bojíš ve výtahu a buď uvolněná a ono to přestane.“ Přátelé… od té doby, co jsem změnila způsob přemýšlení, se se mnou už výtah skutečně nezasekl.

Od té doby se mi už dějí jiné věci. Nejvýrazněji se mi to projevilo v posledních dvou letech. Rozváděla jsem se a řešila jsem, kde budu bydlet. Potřebovala jsem, abych měla dobrý spoj směr Liberec, protože jsem dojížděla do práce. Dále aby to děti měli dobře propojené se školou a kroužky. Moje spolužačka už pár let vlastnila dům a ten ležel zrovna v takové oblasti. Napadlo mě několikrát, že by bylo fajn, bydlet u ní. Jenže měla obsazeno. Za 14 dní po mé myšlence, přišla ke mně na kávičku a povídá „Mě ti tak naštvali sousedi. Teď, když splácíme hypotéku, tak přišli s tím, že se odstěhujou“. Začala jsem se smát a povídám jí „No jo, já si to objednala“. Tak se během léta z jednoho bytu udělaly dva a já se stěhovala. Sice do horšího, ale byl to byt. Během té doby se mi začaly dít skutečně „zázraky“. Mám tu staré parkety a já si říkala, že by se hodil koberec. Za pár dní přišla kámoška, že sousedi vyhazují koberec… a měla jsem ho zadarmo a pěknej. Pak jsem potřebovala stolek k sedačce. Zase přišla kámoška, že mají stůl a je k dispozici. Pak jsem potřebovala skříň. A najednou mi volá kamarádka: „Hele, nechceš skříň za odvoz?“ Mám skříň. V té době jsem prodělala hodně změn. Mimo jiné jsem po letech odešla z práce… konečně. Ale jak!! Dělala jsem na poště a už to byla celkem slušná krize. Ženy odsud utíkaly v houfech jen na dohodu. Už jsem z té situace byla opravdu zoufalá. Říkala jsem to jedné své známé a ona povídá: „Tak si to pošli nahoru.“ Tím myslela přání. V té době jsem byla i na kartách u mé známé. Občas si zajdu jen tak podívat do karet, neberu to nijak vážně. Je to pro mě zábava, žádné dogma. Karty jí řekli, že bych měla na podzim odejít z práce. Nebrala jsem to moc vážně a čas plynul. V létě jsem si poslala své přání „nahoru“ a víte, co se stalo? Byla jsem po dovolené asi 14 dní v práci a zavolali si mě do kanceláře, aby mi nabídli změnu místa, nebo odstupné. Jeden den na rozmyšlenou. A bylo rozhodnuto. Odchod s krásným odstupným na podzim. Koukala jsem jako blázen a byla šťastná jako blecha.

A zázraky v mém životě pokračovaly dál. Už delší čas si mé děti přály, jak mi říkáme „placatou televizi“. Byla v plánu… až… až na ní bude. A najednou volá můj bývalý manžel, že kolega prodává novou televizi. Když řekl cenu, bylo rozhodnuto. Z původních 15000 Kč, jsem ji měla za 4000 Kč. Jednou jsme tak před ní seděly a já se smála a povídám: „Holky, tak teď si objednáváme tam nahoře i placatou obrazovku k počítači“. Mezi tím jsem své sestře koupila lístky na Jardu Duška. Moc si přála vidět čtvrtou a pátou dohodu. Řekla jsem jí, že mi to zaplatí, až bude mít. Ty lístky stály 800kč. Mezi tím jsem dělala počítačový kurz a rozbil se mi doma monitor. Začala jsem ho shánět a dostala jsem nabídku. Buď starej, jen za lahev alkoholu, nebo placatej za 800 Kč. V té době už bylo odstupné vyčerpáno a já jsem na to neměla. Tak jsem si vzala starý monitor. Asi za 14 dní telefon. A volal švára: „Švagrová, tak tady tak sedíme a najednou jsme si vzpomněli, že ti ještě dlužíme za Duška těch 800kč. Hele, nechtěla bys místo toho novou obrazovku k počítači?“ To už jsem se opravdu smála… ta obrazovka k nám fakt přišla… a v té době, jak jsem potřebovala, zadarmo. Čas plynul dál, já bez práce, ale čas mi plynul užitečně. Své volno, svou nově nabytou svobodu, jsem si užívala produktivně a vůbec jsem se nenudila. Dva počítačové kurzy, projekt na vlastní noze, a pak přišel podzim. Začala jsem být trochu nervózní. Peníze na pracáku se začaly snižovat a já si přála, aby mi přišla nějaká práce. A jednoho dne volala kamarádka. Řekla mi, že má známou co uklízí v kině a jestli bych ji nechtěla vypomoci, že by si vzala dovolenou. Zkusila jsem si to a říkala si, no to je paráda, ten klid, nikdo tu na mě nekřičí, to bych brala. Vůbec jsem nečekala, že mi za tři dny zavolají, jestli to nechci na stálo. A byla práce. Tak to se vám začne dít, když začnete plout s proudem. Uvolníte se a trénujete víru v lepší zítřky. A dál? Dál jsem potřebovala nový deštník (zůstal pro mě v kině na zemi). Pak jsem plánovala, že až budu mít, tak si koupím nové pouzdro na mobil. Už nemusím… i to mi někdo nechal v kině. Ještě nevěříte v sílu myšlenky, ve vyslané přání, v zákon rezonance na této planetě? Já už ano. Od té doby, co jsem změnila své životní postoje, se mi toto děje neustále. Když mi doma došlo jídlo, dostala jsem tři porce zdarma domů na jednom semináři. Když mi dojdou peníze na jídlo, vždy odněkud připlují další. S jídlem je to podobné. Stačí jen se naučit vnímat ty jemné nuance života a najednou to začnete vidět, začne se vám to dít.

A jak končí toto vyprávění? Příští týden si jedu pro komodu. Jen za odvoz. Taky to bylo přání. Potřebuji ji totiž pro holky na spodní prádlo. A ještě jednu věc jsem vám zapomněla říct… své jméno. Jmenuji se Bohatcová. A vy si lamte hlavu, v čem asi spočívá jeho kouzlo. Přeji vám všem krásné slunečné dny, hodně sil do dní příštích a … VĚŘTE a nebojte se, nebo lépe mějte HODNĚ ODVAHY!!
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Ta neurotická snaha být normální nás přivádí k šílenství
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one