My tři grácie

My tři grácie

Pro lidi, kteří jsou sami sebou

POŠLI TO DÁL
ODPUSŤTE MI ZÁVIST , prosím

Víte, svého muže nesmírně miluju. Poznali jsme se v době, kdy jsme byli oba na dně a život nám začínal být totálně ukradený. Čekala jsem své druhé dítě s někým jiným a on přes to všechno hodlal se mnou zůstat. Když jsem byla nucena jít na potrat ani nemrkl a stále byl se mnou. V pravou chvíli byl na pravém místě a řekl vždy ta správná slova ve správnou chvíli. Možná díky tomu jsme spolu zatím ustáli úplně vše.

A proto se tak moc stydím za své pocity a myšlenky, které se mi derou do hlavy a srdce. Když se tak koukám zpětně na své vztahy, uvědomuji si stejné věci, stejné typy mužů. Trochu grázlíci, trochu průseráři, vždycky s velkým srdcem a vždycky…….. bez peněz. A já tak nějak vždycky pomáhala, vždycky živila, vždycky platila. A vždy ráda a vždy s láskou a vždy bez očekávání, že bych něco dostala nazpět. Stačila mi jejich láska, přítomnost. Ne všichni byli vyžírkou, ne všichni mne zneužívali.

Mezi ně patří i můj muž. Vím, že kdyby mohl, dá mi všechno na světě. Bohužel smýšlí trochu vysoko a tak nějak ještě nepřišel na to, že stačí málo za málo, aby člověka potěšil. Jsme spolu devátým rokem, z toho osm jako manželé. A ve mně se najednou ozývají neskutečně nespokojené myšlenky. A já si říkám proč a stydím se, moc se stydím. Říkám si, proč už mi nestačí jen ta přítomnost a láska, kterou mi stále projevuje.

Nacházíme se nyní opět ve finanční tísni, takové, že nevím, jak příští měsíc zaplatíme účty a z čeho budem žít. Opět. Na sociálce mi sebrali skoro pět tisíc. Manžel pátým měsícem na neschopnosti a do práce se tentokrát, tak nějak nehrne. A do toho všeho začal se svou sestrou plánovat oslavu narozenin jejich maminky, která má 70tiny. Podotýkám, že tuto ženu nesmírně miluju a nesmírně si jí vážím. Jsem ochotna pro ni udělat co jen bude v mých silách a možnostech.Nevím z čeho, ale nějak se to prostě udělá. Jenže já jsem při tom všem, co opravdu s radostí dělám, plná závisti. Víte, zhruba tak tři čtyři roky, se s manželem ochuzujeme jak to jde. I když já to tak nějak nikdy nevydržím a udělám a zařídím pro každého k narozeninám aspoň malou oslavičku i s malinkým dárkem a vůbec vše co k tomu náleží. A najednou je tu lítost a závist. Ještě nikdy jsem neměla žádnou oslavu, poslední dárek asi tak před čtyřmi lety, prostě , aby se ušetřilo. Najednou se začínám srovnávat a uvědomuji si, že pro mne tohle nikdy nikdo neudělal. A tak nějak se mi nechce čekat do sedmdesáti. K manželovým třicátinám se mi zadařila obr věc. Sehnat všechny lidičky, která má rád a oni jeho. Hospodu, pohoštění i super dárek, o kterém snil. Nemusela bych mít ani polovinu, ale…. .

Mužík, jen aby pomohl v těžké době, rozprodal polovinu svého elektronického vybavení (skládá hudbu), ale vždy z malé části si vynahradil "ztrátu", jiným levnějším nástrojem. Opět závist.

V naší prostřední dceři objevili taneční talent a chtěli, aby vstoupila do taneční "echt" skupiny.Půjčili jsme si peníze a dali tam rovnou i tu nejstarší,aby jí to nebylo líto. Opět závist. Přeji jim to z celého srdce a tak neskutečně se stydím a samu sebe za to neskutečně nenávidím. Jen pro to, že tancování bylo mým celoživotním snem, jen za mně nebyli takové možnosti.

Mohla bych donekonečna pokračovat. Lyžařský výcvik, taneční, výlety k moři. Dopřeji jim to, pokud to bude v našich silách, právě pro to, že jsem sama neměla tu možnost, ale uvnitř mne jede nekončící pláč.

Zbavím se ho vůbec někdy ?! Jsem fakt stvůra. Pořád jen myslím na to, jak jsem nikdy nikde nebyla, neviděla moře, nezatancovala si na plese se svým mužem, protože na to není, a směšná věc, jako že jsem nedonosila rovnátka a zůstali mi křivé zuby a velký předkus, kvůli kterému se málokdy zasměju s otevřenou pusou.

Odpusťte mi. Dnešek jsem využila k očistě svědomí, ale ani to nepomáhá. Závist je obrovský hřích a já se moc stydím a je mi to ze srdce líto. Tohle si odpustit nedokážu.

Víte, svého muže nesmírně miluju. Poznali jsme se v době, kdy jsme byli oba na dně a život nám začínal být totálně ukradený. Čekala jsem své druhé dítě s někým jiným a on přes to všechno hodlal se mnou zůstat. Když jsem byla nucena jít na potrat ani nemrkl a stále byl se mnou. V pravou chvíli byl na pravém místě a řekl vždy ta správná slova ve správnou chvíli. Možná díky tomu jsme spolu zatím ustáli úplně vše.

A proto se tak moc stydím za své pocity a myšlenky, které se mi derou do hlavy a srdce. Když se tak koukám zpětně na své vztahy, uvědomuji si stejné věci, stejné typy mužů. Trochu grázlíci, trochu průseráři, vždycky s velkým srdcem a vždycky…….. bez peněz. A já tak nějak vždycky pomáhala, vždycky živila, vždycky platila. A vždy ráda a vždy s láskou a vždy bez očekávání, že bych něco dostala nazpět. Stačila mi jejich láska, přítomnost. Ne všichni byli vyžírkou, ne všichni mne zneužívali.

Mezi ně patří i můj muž. Vím, že kdyby mohl, dá mi všechno na světě. Bohužel smýšlí trochu vysoko a tak nějak ještě nepřišel na to, že stačí málo za málo, aby člověka potěšil. Jsme spolu devátým rokem, z toho osm jako manželé. A ve mně se najednou ozývají neskutečně nespokojené myšlenky. A já si říkám proč a stydím se, moc se stydím. Říkám si, proč už mi nestačí jen ta přítomnost a láska, kterou mi stále projevuje.

Nacházíme se nyní opět ve finanční tísni, takové, že nevím, jak příští měsíc zaplatíme účty a z čeho budem žít. Opět. Na sociálce mi sebrali skoro pět tisíc. Manžel pátým měsícem na neschopnosti a do práce se tentokrát, tak nějak nehrne. A do toho všeho začal se svou sestrou plánovat oslavu narozenin jejich maminky, která má 70tiny. Podotýkám, že tuto ženu nesmírně miluju a nesmírně si jí vážím. Jsem ochotna pro ni udělat co jen bude v mých silách a možnostech.Nevím z čeho, ale nějak se to prostě udělá. Jenže já jsem při tom všem, co opravdu s radostí dělám, plná závisti. Víte, zhruba tak tři čtyři roky, se s manželem ochuzujeme jak to jde. I když já to tak nějak nikdy nevydržím a udělám a zařídím pro každého k narozeninám aspoň malou oslavičku i s malinkým dárkem a vůbec vše co k tomu náleží. A najednou je tu lítost a závist. Ještě nikdy jsem neměla žádnou oslavu, poslední dárek asi tak před čtyřmi lety, prostě , aby se ušetřilo. Najednou se začínám srovnávat a uvědomuji si, že pro mne tohle nikdy nikdo neudělal. A tak nějak se mi nechce čekat do sedmdesáti. K manželovým třicátinám se mi zadařila obr věc. Sehnat všechny lidičky, která má rád a oni jeho. Hospodu, pohoštění i super dárek, o kterém snil. Nemusela bych mít ani polovinu, ale…. .

Mužík, jen aby pomohl v těžké době, rozprodal polovinu svého elektronického vybavení (skládá hudbu), ale vždy z malé části si vynahradil "ztrátu", jiným levnějším nástrojem. Opět závist.

V naší prostřední dceři objevili taneční talent a chtěli, aby vstoupila do taneční "echt" skupiny.Půjčili jsme si peníze a dali tam rovnou i tu nejstarší,aby jí to nebylo líto. Opět závist. Přeji jim to z celého srdce a tak neskutečně se stydím a samu sebe za to neskutečně nenávidím. Jen pro to, že tancování bylo mým celoživotním snem, jen za mně nebyli takové možnosti.

Mohla bych donekonečna pokračovat. Lyžařský výcvik, taneční, výlety k moři. Dopřeji jim to, pokud to bude v našich silách, právě pro to, že jsem sama neměla tu možnost, ale uvnitř mne jede nekončící pláč.

Zbavím se ho vůbec někdy ?! Jsem fakt stvůra. Pořád jen myslím na to, jak jsem nikdy nikde nebyla, neviděla moře, nezatancovala si na plese se svým mužem, protože na to není, a směšná věc, jako že jsem nedonosila rovnátka a zůstali mi křivé zuby a velký předkus, kvůli kterému se málokdy zasměju s otevřenou pusou.

Odpusťte mi. Dnešek jsem využila k očistě svědomí, ale ani to nepomáhá. Závist je obrovský hřích a já se moc stydím a je mi to ze srdce líto. Tohle si odpustit nedokážu.
A zase ty peníze ? Morální dilema nebo faktická potřeba ?!
Nedávno jsem si přečetla článek o jedenáctičlenné rodině z Anglie, jak hrdě zvládají žít bez státních příspěvků a striktně je odmítají. Přitom si žijí docela fajn, přesto, že žena je stále na MD a další "MD" ji čeká. Dokonce si nedávno pořídili malý miniautobus, aby byla rodina lépe mobilní. Jediným výdělečně činným je otec. Přišlo zamyšlení se číslo jedna.
Je to pár dnů, co jsem jukla na jeden ze svých "odpočinkových" sitcomů : Deník zasloužilé matky . Zajímavé, opět téma sociálních dávek. Ještě zajímavější byl postoj k této státní pomoci. Opět hrdost, opět pocit studu nad tím, že by vůbec vešli na nějaký takový úřad, natož nedej bože, využili nějakou tuto dávku. Rozvedená matka, tři děti, jedno vnouče, nepracujíc nikdo. Přišlo zamyšlení se číslo dvě.
Před pár měsíci jsem běhala po úřadech snad denně, ptala se, prosila, žadonila. Vyběhala .... sociální dávky. Zas jsem se po dlouhé době mohla nadechnout a má krční páteř přestala tuhnout. Abych "1.ledna" zjistila, že vše je zrušené. Možnost ?! Běhat, ptát se, prosit, žadonit. Už mi to ani nevadí. ještě chvíli a budu u nich moci nastoupit. Neb tato "legislativa" mi začíná být něčím známým a blízkým natolik, že se v tom začínám dokonce orientovat. Přichází opět doba čekání, modlení, skrytých nervů ... co bude dál. A přišlo zamyšlení se číslo tři.
Nemyslím si, že jsem tak naivní, abych věřila, že je v jiných zemích vše jednodušší. Vím, že filmy, články, informace mohou být zkreslené a zavádějící. Ale přeci. Není šprochu, aby na něm nebylo pravdy trochu. A taky, že se měří situace od situace. Nedá mi to, nepřemýšlet o tom, zda toho přeci jen nezneužívám či nevyužívám. Zda jsem vyzkoušela všechny možnosti. Pak si zas říkám jaký možnosti.
Bože, už zase začíná hlava spouštět tisíc myšlenek za vteřinu. Být nad věcí ? No jistě.... Někdy to prostě nejde. Když se vám položí člověk, co to držel nad vodou a s ním "největší" příjem. Když jste vydáni státu na milost a nemilost, jestli si zasloužíte vůbec nějakou částku, za těch deset let práce, bez marodění. Na milost a nemilost úředníků, o kterých víte, že jejich úkolem je "jen" cvakání čísel do počítače a následné odesílání. Na chvilku jsem se dostala do myšlenek, zda nejsem jako naše romská společnost. Ježiš je tohle výchovou, českou mentalitou nebo co ?!
Snažím se měnit a změnit. Chci jinak smýšlet, nechci být negativní, nechci se stát uzlíkem nervů, nechci být "bručoun".
A tak mi zbývá v tuhle chvíli jen si říct, tady jde veškerá hrdost stranou! Dost let jsem pracovala a poctivě a taky poctivě odváděla státu. Proč by mi nyní nemohl na chvíli pomoci. Proč bych si nevzala. Teď to potřebuju a basta. Brzy nastane čas, kdy se vrátím do toho uhnaného pracovního procesu a zůstanu v něm pravděpodobně do důchodu, ne-li dýl. A spoustu, ne-li víc, tomu státu zase vrátím.
Takže ahoj, tady jsem a beru sociální dávky . :-)
Nechtěla jsem, ale křičeli napiš, já říkala nechci tu být pořád negativní, křičeli nebuď. No píšu a nevím jestli nebudu. Někdy se s.......y táhnou a táhnou a není vidět konce.
K věci.
Má hlava a duše(asi) tak dlouho stávkovali až se tělo "nakrklo". Velký blok v páteři spolu s velkým zánětem mne přivedl do polohy "vležmo" skoro na týden. Rodina musela zabrat, teda dva nejstarší členové. Museli fungovat, hm dobrý ono to jde, ale proč jen, když je krize?! Sami od sebe, valím oči. Ještě jsem se stihla i při těch nejkruťánštějších bolestech pobavit. To když mne jednou musel mužík pomoci se postavit na nohy a já řvala jak lev v říji a pak vysvětlovat dceři, že sex tohle opravdu nebyl, a že takové věci neděláme, když jsou doma děti a ještě vzhůru. Léčba ?! V rehabilitační továrně kapačky, léky a dovětek : "NIC NEDĚLEJTE!" HA,HA. Byl za mnou měsíc a já už se hýbala, ne proto, že bych snad nedejbože byla zdravá a mohla, prostě jsem musela i chtěla zároveň. Nebylo to už tak strašný, zvláště, když jsem se naučila zatěžovat levici, místo přetížené pravice. Ale pořád to tu bylo a s tím i strach, kdy zase nebudu moci vstát a co když se to stane až tu zůstanu s tím nejmenším sama. Přišla spása v podobě kontaktu na "ANDĚLA" a já jela. To co se mnou nezvládli za měsíc v "továrně" ona dokázala za jediný týden. A tak jsem se zas zapojila do životního ruchu. Hlava s duší taky stichli a já myslela a věřila, že mám vyhráno. Kdo by to byl řekl, že dva měsíce před prázdninami, místo aby se vše sklidňovalo, mě se vše zhušťovalo víc a víc.
O měsíc dřív zavřená školka. JAK MI TO MOHLO VYPADNOUT ?! Ale co to se zvládne, tohle už znáš, to je zažitý, jen ty termíny lékařů a úřadů budeš muset nějak překopat a zbytek zvládnout s oběma . Ve dvou měsících přicházejí dny, kdy musím několikrát za den do města, někdy až třikrát (lékaři,úřady).
V té době už máme za sebou již několik X vyšetření a kontrol s nejmladším, kterému tak nějak střeva a konečník nechtějí fungovat (funkční porucha střev a konečníku), prvně potvrzeno, následek Rotavirové infekce. Mnoho léků, sem tam přidáváme nějaký ještě navíc (hlavně nezapomenout dávat !). Náš syn, který v té době už v poho běhal přes den bez plín i když na nočník vlezl jen sem tam, nyní pro změnu neudrží, vracíme se k plínám. První měsíce od ledna (kdy proběhla infekce) marně bojuji se smířením se, opakujíc si : "hlavně když se vyprazdňuje". Že má narušenou psychiku pochopím ve chvíli kdy si uvědomím jeho utrhané nechty a natrhanou kůži na všech prstíkách na rukou. Pozdě si uvědomuji, že do školky jít prostě nemůže a po dlouhém hledání rad a pomoci jedu na sociálku a pracák a zařizuji. Podstupujeme psychiatrické vyšetření, ještě že už to znám nejsem nervozní. Verdikt: mentální retardace. Ne nervozní už nejsem, jen polykám slzy a poslouchám lékařku. Po druhé potvrzeno, následek Rotavirové infekce. Jsou mu tři roky, mentálně na dvou. Tuplem do školky nemůže. Co bude dál,rodičák končí, jak a z čeho budem žít. Zase dýchám, zase se uklidňuji, říkala, že to dožene, jen to chce čas, je chytrý a šikovný, sice moc nemluví a když jo, rozumím mu jen já, páč jsem se jeho řeč za ty měsíce naučila, ale to neva. Ale může to trvat šest měsíců až dva roky. Co mi to připomíná, jo tohle nám řekli na gastru, když jsem se zeptala jak dlouho můžou jeho střeva být v tomhle stavu. No aspoň to vychází na stejno. Ty jo, já pořád jedu, pořád funguju, no vždyť jsi máma, tak to má být. Zase v sobě všechno dusím, přece to nebudu zveličovat a přehánět.
Mezi tím se nejstarší dceři vyvrbí též "vývojová vada". Jedna noha, pak se přidá druhá. Hrozbu od lékaře, že nebude-li dodržovat instrukce, utrhne si stehenní sval už beru totálně s přehledem. Ty jo, fakt to se mnou nehne ?! Že dělá profi atletiku a je ve sportovní třídě mne netrápí, stejně už tam být nechce tak nebude, páč léčba a dovývoj, též až dva roky.
Prostřední dcera se jako jediná zázrakem drží. Atopický exém se drží na ústupu, sluneční alergii též držíme na uzdě, jen potravinová alergie, s nevědomostí na jaký druh, mne mírně znervozňuje. Zvlášť když si ve školce převezmete dítě se silně nateklými rty a ruce nemůže bolestí sevřít. Doma rychle nasazuji alespoň fenistilový kapky. Hm to už je vážný ( povídá naše "mudr"), to by jste měla dojít na alergologii, tohle nemá daleko k afylaktickému šoku, až se to stane příště. Na alergologii by nás přijali jen v osm ráno nebo po objednání. Tak tohle nějak nezvládám a nestíhám, takže jen hledám, hlídám a léčím, neb jsem bába kořenářka a na bylinky fakt nedám dopusti, a čistím to malý tělíčko od jedů.
Před necelým měsícem nastal u nejmladšího zlom, u babičky chodí na nočník, má snížené léky občas až na nulu, míň trhá nehty a kůži, nálady se sklidňují, zkouším doma bez plín, když je klid a má soukromí, po dva dny se drží. Přichází nástup do nemocnice na "banální" operaci mandlí. Tuším, že tohle pro nás nebude dobré. Zážitek z jipky mne přivedl do stavu, který ani nedokážu popsat. Po návratu domů vybouchnu moc ošklivě na děti a pak venku,cestou na nákup, na lavičce půl hodiny řvu a křičím jak hysterka. Jsem hysterka. Vrátím se domů, omluvím se dětem a říkám si, tak jsem to ze sebe dostala bude dobře. Malej devět dní nekadí. "Masakristicky" nasazuji léky a další přikupuji. S každým nevyprázdněným dnem přijímá jídlo míň a míň, ba vůbec. O tom v jaké náladě se nachází ani nemluvím, natož o jeho prstíkách. Desátý den přichází úleva, jsme zpět na plínách. Tentokrát už věřím v léčbu na dva roky, tohle ze sebe jen tak nedostane. Myslíte si, že se stále držím ?!
Navenek ano. Jen mi začíná být divný, proč nemůžu v poledne po obědě zabrat při siestě. Večer chodím spát okolo jedné, ale to je normál, proč se ale v noci budím a chodím po bytě ? Vždyť se nic neděje, všechno je v pořádku. Měsíc děsivých snů mě už donutí začít přemýšlet. Něco se holka děje. Poslední měsíc každé ráno vstanu a bulím. Je zle, někde jsi něco přehlédla, ale co ???!!! Andělovi, co mi ještě stále léčí záda, kývnu na nabídku "ROVNÁNÍ ENERGIÍ", říkám si co tím ztratím, neznám to, nerozumím tomu, ničemu se nebráním, třeba mi to něco dá.
No nevím co mi to dalo, vím co mi to vzalo, ale třeba je to moc brzy, říkala, že to chvíli trvá. Sezení u psychologa, k němuž docházím již třetím rokem, dopadá zle. Nevím pro koho. Poprvé u něj brečím. Ještě než dosednu pronesu : "Jsem v prdeli" ! Dlouho mluvíme, hledáme, řešíme. První doporučení místní lůžkové léčby na psychiatrii nebo Kosmonosy s programem , odmítám dřív než domluví. Ještě mne někde zavřít, stresující představa, víc než cokoliv jiného. Domlouváme dojížděcí program. Končím své přemýšlení nad sebou faktem, že jsem jen hysterka a blázen. Dnes jsem svému muži napsala sms, ve které se mu omlouvám a doporučuji najít si někoho pro svůj odpočinek. Je k tomuhle vůbec co dodat ?
Tak mi tedy holky promiňte, zase žádná legrace a positivum. Chci věřit, že to přijde, ale v téhle chvíli to nějak nejde. A do toho se vám pak stane zvláštní věc. Dnes jsem jela s nákupem domů a na chodbě našeho domu potkala sousedy, co mají první miminko. Dali jsme pokec jak se vede, a zda jsou zdraví, načež soused odpoví v poho jen rodiče ne. Chvíli trvá než mi to sepne, soused vysvětlí, že z toho už magoří a občas nevědí jak dál. A pak to přijde! " VÍTE, VY JSTE PRO NÁS PŘÍKLADEM ". Čumím jak vyvoraná myš a totálně nechápu, cože ???!!! JSME SI ŘÍKALI JAK TO SKVĚLE ZVLÁDÁTE, TAK TO MUSÍME TAKY. A já se jen lehce uchychtnu, usměju, poděkuju, popřeji hezký den a se smíšenými pocity jdu domů, sbalit nejstarší na tábor.
POTŘEBUJE TOHLE NĚJAKÝ KOMENTÁŘ ???!!!
Již skoro tři měsíce se nalézám v rozpoložení neidentifikovatelném. A tak mne napadlo, proč se tu po tak dlouhém čase zas trochu nevytelit.
Tak nějak nechuť, nevole, bezradnost, beznaděj, samota, hrozící výbuch těla, mysli i srdce. A to bez zjevného důvodu dalo by se říct. Nic nemá smysl, všechno je k ničemu a na samém konci či vrcholu........já, jsem k ničemu , ve všech možných směrech, ve všech možných představách a rolích. Proč ?! Věřte, že tenhle stav mi vážně nevyhovuje, věřte, že se stále snažím bojovat, ale jde to hůř a hůř. Bojím se, moc se bojím. Před necelými třemi lety nastal podobný stav, který jsem tehdy ignorovala, věříc, že to zvládnu jako vždy. A přišlo zatmění, které mělo za následek spolykání prášků a rozlučková procházka na Ještěd. Jsem poučena, snad. Byla to životní lekce. A proto, o to víc, se bojím.
Sedm let jedu bez pauzy,nákupy,domácnost, plíny, vaření, výchova, termíny, znásobeno čtyřmi dětmi ( promiň muži milovaný ) . Za celou dobu žádná dovča, odreág, vypnutí. Jednou za čas zadaření se víkendu aspoň bez dětí. V posledním roce se mi sbíhají samé věci, které mají asi důvod víc si všeho vážit. Já si vážím, z každého "trága" se snažím vytěžit co to jde a říci si mohlo být hůř. Už ale ani tohle nezabírá. Má duše, srdce i mozek vyhlásili stávku celosvětové velikosti. leč je mi to prd platný. Možná i fakt, že jsem přišla o pár maličkostí, které byly součástí mého života, jako třeba o kamarádku, se kterou jsme byli spolu skoro pečený vařený, byla fakt součástí rodiny, inventářem ( znáte bílé místo po sundaném obraze ?). Má nový život a "rodinu" a i když je člověk za ní strašně rád, přece je těžké zaplnit to místo. Možná kruté poznání, že jsem tak nějak přišla o tátu , nevole přijmout fakt, že se to už nikdy nezmění. Jsem člověk tak trochu staromodní, který má rád zaběhnuté a každá změna, znamená rozdýchávání na dlouhý čas.
A proč ten název MÁMA ?! Celý ten dlouhý čas a mnoho mnoho času před tím, je ona toho všeho součástí. Na začátku oboustraná závislost, kamarádství, moře chápání. A pak se tak nějak střídaly roky lásky a bojů, asi normální. Pak zas podpora, pak zas vytvoření vzájemného pekla, pak zas dokonce předlouhý čas nekomunikace a i když ještě konec dlouho nebude, tak na tomhle konci v tuto konkrétní chvíli, co myslíte........... je se mnou. Ne 24 hodin, ale je. A i když se můj muž, láska mého života všemožně snaží mi pomoci, ulevit, je neskutečně trpělivý a svým vlastním osobytýmzpůsobem chápavý, tak ona MÁMA, je v tuhle chvíli to co mne tak nějak zaplňuje ty místa, neskutečně mi rozumí a chápe, neskutečně drží nad vodou, neskutečně podpaluje pod mým hnacím motorem. Někdy ji tak nesnáším a někdy bych ji zabalila do hedvábí a přinesla z nebe lán duhy jen tak pro potěchu. Rozum říká, že je to normální cyklus, že je to prostě normální. Moje mamka měla "kliku", měla jen mne . ( nijak tím nechci snižovat tu roli ) Já si prostě tak nějak uvědomila ten holý, prostý a jednoduchý fakt, že jsem taky máma. Na třikrát. A uvědomila si tu těžkost bytí. Jistě je to radost a smysl mého života, ale .... . Tak nějak se nikdy, nikomu nezavděčím. Nikdy nedám dost a nikdy nebudu dost spravedlivá. A do toho všeho že přijdou tyhle životní etapy MÁMA-DÍTĚ ?! TŘIKRÁT ?! Tak nevím, mám na to sílu, zvládnu to?! V tento spropadený okamžik říkám NE. Nemůžu, nechci, nedokážu, nezvládnu, neunesu.
Je závěr ?! Jo je, vím, že zítra ráno zase vstanu a budu dál fungovat, prát, přebalovat, myslet na veškerá trápení dětí, vařit, kontrolovat termíny, plánovat atd. atd, atd. Modlit se , abych vše zládla, prosit o trochu síly . Jen se budu méně smát i usmívat a budu víc jak robot. V těhle slovech , která jsem tu teď sepsala, není nic, žádné moudro, žádná rada, žádná poučka . Jen si tak nějak zkouším čistit hlavu a srdíčko, doufajíc, že to pomůže, kdyby jen na čas. Takže co na závěr toho všeho říct .........................
DÍKY MAMI :-)
Tak jsem si dnes připoměla otázku jednoho hodného, leč rýpavého kamaráda . Zněla : ´´ Hele a co ty vůbec takhle celý den na tý mateřský děláš, nenudíš se trochu ?´´
Už tehdy se mi ruka ťala v pěst, bych nejraději jednu vypálila v jeho ´´meziočí´´.
Dnes ráno jsem vstala, tak nějak ještě v celku zaplaťbůh normál v půl sedmé, probuzena těžkou hádkou svých dcerušek a lehkým křikem manžela na tyto dvě oblůdky. Dost rychle byli všichni z domu a tak jsem si zkusila udělat klidnou ranní chvilku při kávě, což se nejmladšímu synovi bohužel čím dál tím víc nezamlouvá. Měla jsem, deset minut a pak jsme to rozjeli. Rychle snídani, umýt, obléknout a vyjet. Jeli jsme k lékaři, jen cesta trvá třičtvrtě hodinky, v pohodě. Pak čekání v čekárně, hodinka pro dvouleté dítě je jak nic, když máme v zájmu obr květinu nesmírné ceny, časopisy, které se dobře trhají a dveře , kterými lze bouchat, protože, mami já už umím i otevírat. Přežili, dočkali, zlé věci se dozvěděli, na hodinách tiká čtvrt na dvanáct, no to snad stihnu domů, aniž by usnul, ježiš a kdy udělám ten nákup na oběd, jo a nejstarší potřebuje další dávku sešitů, protože škola přeci nemá čas dělat jednotné jednorázové seznamy věcí, do školy potřebných, najednou. No co, doženu to odpoledne. S jazykem na triku ( vesty nenosím) jsem to zvládla domů, jen v autobuse otravuju kloučka lehkým cvrnkáním do nosu a oušek a všemožně ho otravujíc, neboť jeho nakloněná hlavička naznačuje mám dost. Jo dobrý, tak jest po obědě, dítě spí. Zde může kámo podotknout a teď se určitě válíš. Ano lehnu si tak jak jsem přišla a únava mne opravdu skolí, ježiš asi budu mít i při tom spánku výčitky. No hodinka odpočinku je velký hřích, kolik práce bych stihla, kdybych neodpočívala. ´´Miminko´´ už je ale vzhůru, není čas na přemýšlení. Při novém oblékání koukám po bytě, který je opět jak po výbuchu menší miny a přemýšlím, kdy tohle uklidím a dodělám. A jede se do školky, mimi má zákaz chůze od lékaře, ale co kočár se vždy hodí, aspoň doň dám nákup a oblečení co mi určitě předá ´´sladké´´´naše děvčátko školkou povinné. Druhé dítě mám, můžem vyjet dolů pod kopec, do Kauflandu. Za kočárem vezu vozík, u informací prosím jako vždy, zda si mohu odložit kočár, jo tak dnes jsem si naběhla, čůza (promiň čůzo). Statečná mini dcera se rozhodla, že kočár poveze, tak už vezu a hlídám vozík, kočárek, dceru a lidi okolo, nevím komu víc hrozí nebezpečí. Jsme šikuly, máme nakoupeno, naložit a můžem jet, venku poslední kontrola, ježiš nešla jsem sem koupit hlavně ty sešity do školy, pro nejstarší. No nic, to nemohu nechat plavat, tak jdem zpět. Mám účtenku, aby neřekli, že jsem kradla, ježiš, dcerka moje už má tu zmrzku rozdělanou. A už na to všechno s............u. Jsem znovu venku, mám i nemám vše, je mi to už jedno, fakt. Už jen dojet domů, bože ten kopec a v kočáru nákup, pár kilo navíc, to už jsem přeci zvyklá. V půli kopce se ozývá tlak, který si v tuhle chvíli asi marně léčím, sedím na zemi, zima nezima, děti plný pusy, tak aspoň neječí. Zhluboka dýchám, piju vodu a dusím v sobě pláč, jak už toho mám plný kecky a myslím na toho prima kamaráda, jehož mám moc ráda, ale v tuhle chvíli slyším jen tu ´´vtipnou´´ otázku, tak teď tě fakt nenávidím, blbče.
Z posledních sil dojedu domů, vyložit, převléct, nakrmit, uklidit (aspoň) to nejhorší, uložit do postele, bohužel jen dítě a bohužel jen jedno, donutit prostřední k večerní hygieně, nejstarší k učení, dozvědět se o novém seznamu sešitů, dluhu na učebnicích a necitelné učitelce, z poza rohu křičí prostřední ´´a mami dáš mi ještě něco´´ jen aby si nemusela čistit zuby, nejstarší má potřebu se vykecat o klukách, škole, učitelce na anglinu...............................................................
Právě jsem se ztratila, vnímám se jak sedím na balkoně, piju zbytek kafe, kouřím už druhou cigaretu a z očí se mi hrne moře slz, přemýšlím, jestli kluk bude zdravý a bude dobře chodit, přemýšlím jak to zařídit, aby nejstarší nebyla zatahována do finančních záležitostí a nemusela zažívat ponižování ve škole, před ostatními´´citlivými´´ puberťáky, přemýšlím jak dovychovat tu prostřední kralevici a dorazím se myšlenkami , že se manželovi moc nevěnuji, pak ještě vzpomenu na tu ´´minu´´ v bytě a už přes slzy ani nevidím.
Tak ´´Máro´´ to byl jeden z ´´lepších´´ dní, to jen aby jsi věděl, co tak asi celý dny na té ´´mateřské dovolené ´´ dělám.
V životě člověka je mnoho proč. Tak se teď ptám já. Možná je to otřepané téma, ale já vážně musím.
Proč jsou na jedné straně lidé, jež celý život za něco bojují, za něčím jdou, nevzdávají se, pláčou a kolikrát cíle nedojdou a ještě se nad to dokáží povznést. A proč jsou tu na straně druhé lidé, kterým se tak nějak mimoděk dostává téměř vše. A nejen, že mají tak nějak problém si toho vážit, být alespoň trochu vděčni, ale jsou ještě nešťastní, nespokojení.
Já vím, každý jsme nějaký, co je pro jednoho zlatem, může být pro druhého jen kus trusu.
Každý se pereme s tím životem po svém, pro každého z nás je jeho velká radost tou největší a každý smutek osobní tragédií. Vím, že nemůžeme být stejní, vím, že nemůžeme mít všichni stejným dílem, to je o té rovnováze, ale vážně je to tak nemožné ?!
A nebo dnes ze mne mluví (píše) jen prachobyčejná jednoduchá přízemní závist.
Mám význam tohoto slova vysvětlovat? Myslím, že ne. A přece mi poslední dobou leží v hlavě. Co to vlastně je, v čem to vlastně je. Došla jsem k tomu, že prostě všude, ve všem a ve všech. Není to žádný extra význam a přeci vystihuje cosi. A pak mi dochází, že to stejně záleží na pohledu, jak se na to dívám.
Tak se dívám na sebe. Blbost, já nejsem, proč, v čem taky, jakto.
Velký houbeles, jsem, jsem a jsem. No jen tomu silně věřit, má víra v tomto bodu ja asi tak pade na pade, říkam si buď to cítíš nebo ne .
Já tady vlastně píšu asi něco jako vzkaz a nechci, aby to vypadalo moc filosoficky.
Takže stroze, rychle, jednoduše.
Všichni jsme jedineční, všichni v něčem jiném, všichni svým vlastním osobitým kouzelným způsobem. Věřme tomu, protože každý z nás vyniká vždy alespoň v jedné, malé, nepatrné věci, kterou nikdo jiný neumí, či nedokáže.
andílek 1.gif.png
Být vykolejená po prima "spařeném" a "honičkovém" dni je fakt "prima"! To vám zavolá sestra v dobré vůli a bez slůvka vysvětlení předá k telefonu oupelně cizího pána. Slyšela jsem jen: "návštěva u vás, třeba hned zítra večer". A pak jen:"keramické nože".
Co vám budu povídat, strach, totální nechápačka.
Vyklubal se z toho jen fakt, že pozvu domů človíčka, jež mi vysavač představí a pokud já ho doporučím dál dostanu dva keramické nožíky. Vysavač za 30 000 korun českých, základní typ POUZE za 16 000 korun českých.
Když pominu základní fakt, že jsem tak trochu nevrlá při představě cizího člověka v našem hnízdě, nemluvě o třech řičících dětech, jež permanentně něco potřebují, nechápu proč v hlavě řeším nějakési výčitky, či co to je. Když prostě nechci, tak nechci. A proč to mám někomu vysvětlovat?! Nemám zájem a hotovo. Jsem snad neslušná?! Jsem snad proto hned uzavřená a nedůvěřivá?! Za dva keramický nože, který si můžu jít koupit. Typický čech slyší slovo akce a už kývá, už běží. Ale my nejsme přeci tak tupý!
Nebo snad ano?!
Nechte si zasílat novinky přímo do Vaší emailové schránky
Ta neurotická snaha být normální nás přivádí k šílenství
Name
Email
Comment
Or visit this link or this one